Cesta tam, první noc a první návštěva mediny Fezu

Mávnout křídly přes Středozemní moře

Najednou se ocitám na London Gatwick Airport a stále nechápu, co tu vlastně dělám a kdo mi dal do hlavy ten bláznivý nápad vydat se do Maroka. Ale což, už jsem tu a tak se nechám unášet davem od kontroly letenkové přes kontrolu pasovou až po tu bezpečnostní. Letadlo se najednou vzneslo a pak zase přistálo, ale tentokráte už ve Fezu v Maroku a moje dobrodrůžo se začalo.

Napřed jsem dostala facku hned po výstupu z letadla, kde si na mne zgustl teplý, horký a vřelý vzduch. Pak tlačenice v tom hicu před vstupní pasovou kontrolou a hned za ní šklebící se hajzlbabky, které jsem bohužel nemohla obdarovat žádnými zlaťáky, jelikož touha močového měchýře po bílé míse byla silnější než touha mé kreditky po bankomatu a cizí měně. Bágl naštěstí vyjel z útrob letiště a tak jsme se společně vydali k poslední bojovce dne. Úkol zněl: dostat se bez újmy až na místo určení. Cedulka před letištěm říkala, že když se vydám do města busíkem, tak to bude za 20 peněz a když taxikem, tak 120 peněz. Busík by určo nejel až tam, kam bych si přála a arabsky a ani francouzsky neumím ani slovo a tak jsem vytáhla fotku místa kam jedu a už se o mne stejně mezitím poprala banda taxikářů, tak jsem jim jen ukázala obrázek a oni jakože samozřejmě vědí, kde to je, smluvila se cena na 50 peněz a jelo se. Nějakým prehistorickým mercedesem, s jediným pravidlem silničního provozu “trub kdykoliv, kdekoliv, kolikkoliv a na kohokoliv,  hlavně jak budeš moct jet”. Při koukání z okýnka jsem se snažila prostě nemyslet, nevytvářet si žádné domněnky a hlavně zůstat v přítomnosti. Asi tak za dvacet minut jsme dojeli k branám mediny, kde mne chtěl taxikář vyložit, ale jelikož to nebylo ještě místo určení, tak jsem mu to hezky rukamanohamaobrázkama vysvětlila. Nechápal. Naštěstí se odnikud vynořil kolemjdoucí chytrý pán a milému taxikáři dovysvětlil, kam má jet a nakonec jsme kupodivu i trefili. Místo padesáti peněz ze mne ten holomek vytáhl stopadesát, ale to už mi bylo tak trochu jedno.

Brány Fondouku se otevřely, přivítal mne Dr. Denny Frappier, studentka Rachel z Chicaga a hned mi bylo trochu jistěji. Seznámila jsem se s lidmi, místem, pár pacienty, ubytováním, večer nás doktor odvezl do místního supermerkáda na velký nákup a pak už jsem jen padla do postele a spala jak dřevo. Sem tam v noci zakokrhal pomatený kohout a nad ránem, avšak ještě za tmy, se městem rozléhala první ranní modlitba, ale jinak to byl spánek ničím nerušený.
 
Dobrá zpráva nového dne byla, že se o víkendu nepracuje, takže jsme s Rachel vyrazily na průzkum mediny.
Medina je historická část jakéhokoliv muslimského města. Jsou tam úzké uličky, prodává se tam cokoliv, všichni se vás snaží uvrtat ke koupi něčeho, co vlastně ani nechcete, smlouvá se jak o duši, uhýbá se před přetíženýma mulama a oslíkama, dá se tam velmi rychle a velmi snadno zabloudit, ale jinak je to místo, které ma atmosféru a stojí za to tam mrknout aspoň jedním okem. Ve fotogalerii máte pár foteček a já teď jdu spát, abych měla sílu na další dobrodrůžování, focení a sepisování zážitků pro vás.

                                                                                                                                                 10.10.2009 Káča*

---