Expedice Maroko 2009
Azrou a okolí poprvé
Azrou znamená skála
Prst zabořený v mapě tentokrát ukazuje na města Azrou a Ifrane. Jsou to dvě městečka ležící na úbočí Středního Atlasu ve výšce asi tak nadmořské :o) Něco kolem 1600 mnm, ale přesně to nevím. Však si to zájemci o bližší detaily hezky vygůglí.
Takže v sobotu ráno vyrážíme s Rachel na Fezské autobusové nádraží (jiné než CTM jako když jsme jely do pouště), které se nachází poblíž mediny. Autobusové nádráží, pokud nejde o CTM autobusy, je prostě změť lidí, autobusů, nepořádku, dealerů jízdenek a chaosu. Ze všech stran doléhá k vašim uším volání vyvolávačů cílových stanic. S Rachel jsme se teda odhodlaly zaplout do davu a najít správný bus. Nějakým zázrakem se nám to podařilo, usmlouvaly jsme cenu za jízdenky, deset minut po deváté nastoupily do autobusu, který měl odjezd v devět a v devět dvacet se teda jelo :o) Po dvou hodinách stoupání jsme dojeli do Azrou. Naším prvním cílem bylo najít v Lonely Planet průvodci vybraný hotel, kde jsme chtěly přenocovat. Úspěšně jsme ho našly, odsouhlasily, že je vyhovující, zamluvily si pokoj a pak jen kupujeme nějaký chleba, vodu a vyrážíme hledat stanici Grand Taxi, které nás vezme ještě o něco dál do Ain Leuh, kde prý jsou nějaké hezké vodopády.
Grand Taxi je také kapitolka sama pro sebe :o) Něco jako takový malý autobusáček. Na place parkuje několik mercedesů ročník tak 1980 bílé či krémové barvy, kolem stojí banda týpků, jeden tomu jakž takž šéfuje. Tomu se řekne, kam byste chtěli jet, šéf ukáže na jeden z taxíků, ke kterému se máte postavit a jakmile je dostatek lidí stejným směrem, tak se jede. Jednoduché, ne? A cena pohodová. Jen o něco malinko dražší než bus, ale pokud vaším směrem žádný bus nejede, tak je to jediná volba. A kolik že znamená dostatek lidí stejným směrem? Šest plus řidič :o) Jediný řidič má naštěstí sedadlo jen pro sebe, u spolujezdce se tlačí dva a vzadu čtyři lidi. Idylka :o) Na krátké vzdálenosti to jde. A maročani nejsou naštěstí tlustí jak angláni nebo amíci.
Dorážíme do Ain Leuh a je poledne, takže hic. Maročani už chodí oblečeni minimálně ve svetru, choulostivější jedinci i v bundě a čepici. Přece jenom jsme v horách a je tu jen 25 stupňů ve stínu. Bez pořádné mapy se vydáváme do kopce směrem k něčemu, co z dálky vypadá jako údolí, takže tam by měly být ty vodopády. Zatím jsme postřehly jen nějakou strouhu a o něco výš se strouha změnila ve vybetonovaná korýtka pro potůček pádící odněkud z kopců. Na jeden z kopečků jsme se vyšplhaly, koukly dolů a do dálek na Vysoký Atlas a bližší kopce a jelikož jsme se nechtěly moc ztratit, nebo sejít z kopce na jiné straně, než bylo Ain Leuh, tak jsme se jen tak kochaly výhledy, trochu jsme probádaly okolní lesík, sledovaly, jak se sbírá a přenáší dřevo pomocí oslíků a pak se usadily k onému korigovanému vodnímu toku s uměle vytvořenými něcojakovodopády a jen tak si užívaly klidu a pohody. Rachel při našem bloumání zakopla o kus ametystové drůzy, tak mi to nedalo a rozhodla se taky jednu najít. Nakonec jsem skončila s haldou polodrahokamů, vesměs achátů a dvou ametystů, která učinila můj batoh tak o pět tun těžší.
Pro sobotu to bylo vše a jedeme zpátky do Azrou. Trochu jsme si obešly městečko a medinu, koukly na zdejší skálu, která, jak jsme po našem bližším průzkumu zjistily, zřejmě slouží jako veřejné záchodky a pak šly zasytit naše hladové žaludky. Maročani jsou však pozdní jedlíci, takže v šest večer nás ještě nikdo nechtěl nakrmit. Tak aspoň na čaj. Cestou k čaji jsme narazily na kluka, který ráno dojel ještě se dvěma dalšími nemaročany na stanici Grand Taxi a pomohl nám s domluvou s taxikáři. Přidal se k nám a vylezlo z něj, že dělá v Azrou průvodce a ráno se zrovna vrátil s kamarády z třídenní túry po Atlasu. V neděli má volno a jelikož se nám s Rachel už nechtělo jen tak bezcílně bloumat po oklí bez mapy, buzoly, vesel a kormidla, tak jsme na sebe mrkly a domluvily s ním náš nedělní výlet za cedry a opicemi a to za velmi příznivou cenu. Po čaji nás pozval na čaj k sobě domů, kde přebývali i jeho kamarádi a tak jsme pozvání přijaly. Zakaria – průvodce a člen www.couchsurfing.com, Alice – francouzska, co právě dostudovala management národních parků a její přítel Francois – kanaďan, biolog a cestovatel. Báječně jsme si popovídali o cestách na Madagaskaru, o potápění, o veterině, o Maroku, Francii, Kanadě a jiných zemích, o rajčatech i focení. Vyměnili si kontakty, domluvili setkání ve Fezu a pro tento večer se rozloučili. Já s Ráchel jsme šly do našeho hotýlku, ve kterém nám přidělili komůrku se jménem Fes, jež byla velká tak akorát na dvě postele, stolík, židli, opěrný sloup a dvě stojící osoby, ale co víc si může v noci člověk přát než postel a záchod :o) Usínáme.
V neděli ráno startujeme v osm na výšlap se Zakariou do cedrového lesa a za opicemi. Po ránu ještě není takový hic, jdeme údolím kolem potoka, cestu lemují nižší stormy a ty časem ustupují až se krajina stává víceméně kamenitou a suchou a mírně křovinatou. Vystoupali jsme až na “náhorní plošinu” ve výšce tak 1800, která byla porostlá velikými atlantskými cedry, úžasně zelenou a sametově vyhlížející travou, prosvícenou dopoledním sluncem. Jakoby ani člověk nebyl výše než cokoliv kolem. Jakoby tu byl svět úplně jiný než kdekoliv jinde... Ticho, klid, jen sýkorky a vrabci si něco povídají mezi sebou...
Zakaria nám cestou povídal o druzích cedru, naučil nás poznat některé rostlinky a k čemu se dají použít, povídal o marockých zvycích, zvyklostech i nezvyklostech.
Přesouváme se o něco dál, kde bychom měli spatřit opice, ale zřejmě se všechny vydaly dolů do Azrou na oběd, takže jsme viděly jen jednu opičí mámu a jejího potomka. Pak už se jen vydáváme zpět do údolí, dáváme poslední čaj na rozloučenou se Zakem a jdeme na autobusák sehnat první bus do Fezu. Na nástupišti je celkem dost lidí, takže Rachel zaujímá, jako zkušená africká cestovatelka (byla v Zimbabwe, Tanzanii a ja nevím kde ještě), strategickou pozici pro rychlý nástup. Měla pravdu. Dealeři prodávají více lístků, než je sedadel, takže se o pár z nich strhla dokonce i opravdová bitka. A hádek bylo habakuk a ještě kousek. I to jsme však přežily ve zdraví a nakonec po dvou hodinách sestupu do údolí vystupujeme ve Fezu, chvátáme do Fondouku na sprchu a padáme do postelí.
26.10.2009 Káča*
