Expedice Maroko 2009
V hloubi jeskyně Gouffre du Friouato
Já a Rachel v jeskyni
Nic neočekávej a stane se neočekávané. Tak by se dalo nazvat naše další marocké dobrodružství.
Plán zněl: Taza a jeskyně Gouffre du Friouato. Vyrazily jsme s Rachel už v pátek večer, abychom měly celou sobotu na cestování a neděli na relax zpátky ve Fondouku. Busík CTM nás dvě hodinky prokličkovával mezi kopci a dolinami osvícenými měsícem, až jsme dorazily do městečka Taza, které leží plus mínus 100 km severovýchodně od Fezu mezi pohořími Ríf a Střední Atlas. V Taze jsme popadly prvního taxíka a ten nás zavezl do nejlevnějšího hotelu, který doporučoval náš skvělý a osvědčený Lonely Planet průvodce. Bohužel, bylo plno. Tuž jsme teda chytily taxíka číslo dvě a dojely do hotelu číslo dvě. Tam místo bylo, avšak cena byla v úplně jiné kategorii. No, co se dá dělat. Aspoň jsme se dobře vyspaly. Ráno jsme si ještě koupily jízdenky na tři hodiny odpoledne na bus zpátky do Fezu s tím, že prostě mrknem na jeskyni a pojedeme zpátky. Rachel už z Fezu vyrážela s jakýmsi bacilem v krku, takže jsme to nechtěly nějak moc přehánět. A hurá do akce!
Lonely Planet říkal, že na jihu města je stanice Grand Taxi a že to je jediný způsob, jak se dostat do jeskyně. Stanici jsme našly, ale pán taxíkář povídá, že tím směrem teď nikdo moc nepojede, takže nás tam vezme jedině když zaplatíme za všech šest míst. Chvíli jsme rozmýšlely, diskutovaly, debatily a polemizovaly a ve chvíli, když už jsme chtěly zaplatit, nasednout a jet, nás oslovil jeden z okolostojících. Mluvil celkem solidní angličtinou a zdalipak jsme od Stevena. To my samozřejmě nebyly, ale daly jsme se s pánem více do řeči a ten se nám představil jako Aziz - zaměstnanec Tazekka národního parku www.tazekka.com, jež se rozprostírá kolem Tazy a že očekává nějaké přátele, které pak bere k jeskyni. Takže jsme nelenily a zeptaly se, zdalipak bychom se nemohly přidat. Pak se už taxíkem přiřítil Steven, Cynthia a venezuelan Johnatan z USA a Amina z Maroka. Všichni měli co do činění s dobrovolnickým programem Peace Corps www.peacecorps.gov a navíc nenamítali nic proti tomu, abychom se s Rachel přidaly a tak nás najednou bylo na jeden “sedmimístný” taxik osm i s řidičem. Nedostatek míst se však vyřešil taxikem kombi, takže jsme seděli dva vedle řidiče, tři vzadu na sedadlech a dva v kufru :o))) Vyrážíme, jupijou :o)
Cesta k jeskyni je stoupající, klikatící, zatáčkovitá, srázovitá, zrychlující a zpomalující a mi se dělá v kufru celkem šoufl. Po dvaceti minutách jsme ale u jeskyně a moje snídaně může dále pokračovat ve své cestě zažívacími trubkami.
Peace Corpsáci se taktéž rozhodli jít až dovnitř jeskyně a ne jen do jejího ústí, takže jsme si společně pronajali jednoho průvodce, vypůjčili čelovky, oblékli mikiny a vydali se do jednoho velkého neznáma. Lonely Planet průvodce říkal, že Friouato jeskyně je jedna z největších v severní Africe, že speleologové objevili dno v 300 metrech pod podvrchem zemským, ale že si myslí, že je ještě o dalších 500 metrů hlubší a že abychom tam nechodili, pokud jsme klaustrofobici, abychom si vzali lepší obuv a že se trochu zamažeme. Nikdo z nás však nečekal, že to bude dobrodružné až tak, jako z Tolkienova Pána prstenů.
“Předsíň” jeskyně byla rozlehlá, osvětlená denním světlem, hluboká a na dno vedly parádní betonové schodečky se zábradlím. Schodečky však dole najednou končily a nikdo z nás netušil kudy dál. Náš mladý průvodce se najednou jaksi zanořil do skály a my se s úžasem vydali za ním. Otvor, kterým jsme prolézali byl tak akorát na jednoho hubeňoura, lezlo se tam nohama napřed, vedlo to téměř kolmo dolů a člověk musel ohnout koleno opačným směrem, aby mohl došlápnout na uměle vytvořený schodeček, který jako jediný zabraňoval naprostému utonutí ve tmě neznámé. Osvětlení jeskyně bylo tak nějak porouchané, takže jsme si pod nohy svítili čelovkami. Tím to ale teprve všechno začalo. Klesali jsme pořád dolů a dolů, všechno bylo pokryto slizským “čokoládovým” povlakem bahna, lozili jsme po žebřících, stupech, klouzali po kamenech, přecházeli po prknech přes hloubky na jejichž dno jsme radši ani nechtěli vidět a v úzkých prostorách zaujímali ty nejnefyziologičtější polohy, jaké si člověk ani nedokáže představit. Oproti tomu náš průvodce hopsal přes kaluže jako by to nikdy kolem neklouzalo, přes úzké lávky přebíhal jako laňka, po žebřících lozil jako ještěrka a z výšek seskakoval do neznáma, ale vždy věděl, kam skáče. A všude byla tma jak v pytli, jen naše čelovky nám svítily na jeden krok dopředu. Průvodce nás však co chvíli zastavoval a svoji baterkou osvítil nějaký ten báječný krápník, třpytivé krystalky ve skále, nebo jiné klasické jeskynní útvary. To jsme řádně pofotili a radši se ani neptali, co nás ještě čeká a jak daleko ještě půjdeme. Ve skupince i přes to všechno panovala veselá nálada a ze všech nástrah už jsme si dělali jen legraci. Amíci povídali, že tohle je jejich nejstrašidelnější Halloween, jaký kdy zažili, někdo naši prohlídku jeskyně přirovnal k putování Společenstva prstenu skrze doly v Morii a někdo naše vtipné klouzavé a akrobatické pohyby k pohybům z filmu Matrix. Vyhlíželi jsme Gluma, ale nikde nic. Ani nevím jak dlouho jsme pochodovali tam, ale najednou jsme byli na konci. Zhasli jsme všechna světla a amíci se snažili vyvolat ducha Michaela Jacksona. Ten se pak na chvíli vtělil do Stevena, protože v jednu chvíli provedl takový báječný akrobatický skluz, že jsme museli uznat, že to byl fakt Majkl :o)))
Teď už nás čekala “jen” cesta zpátky. Klouzalo to úplně stejně, jak cestou tam a možná ještě víc, protože jsme byli celkem unaveni a všechny úseky, které se byly lehké cestou tam, byly naprosto komplikované cestou zpátky. Nakonec jsme však všichni zdárně dolezli po dvou nebo i po čtyřech k oněm prvním noholomným schodečkům, provedli difuzi našich těl skrze tu malou díru ve skále a naše oči zase spatřily světlo boží :o) Uf!!!
Posledních pár set schodů nahoru a je to za námi. Zablácení, zpocení, unavení, umazaní, ale pořád veselí, jsme jeden po druhém vyklopýtali ze dveří před vchod do jeskyně a obdrželi potlesk od majitelů, že jsme to přežili :o)
Smyli jsme bláto odkud se dalo, odevzdali čelovky, plácli sebou ke stolům a řádně si vychutnali oběd. Majitelé jeskyně nás pohostili báječným čajem a únava z nás pomalu odpadla stejně jako kusy uschlého bláta. Pak jsme ještě vyběhli na kopec nad jeskyní a koukli na otvor, jímž jde světlo do první části jeskyně a pak přejeli taxíkem ještě hlouběji do Tazekka národního parku do turistického centra, abychom se chvíli pokochali výhledy na Rif. Pak už jen cesta dolů do Tazy.
Jelikož už bylo šest hodin a náš bus ve tři byl dávno fuč, tak jsme se s Rachel rozloučily s našimi spoludobrodružníky a vydaly se koupit nové jízdenky. Aziz nás doprovodil a jelikož nám další autobus jel až v deset večer, tak jsme usedli k čaji do jedné z místních kavárniček. Přišel Aziziho kamarád a povídá, že můžeme všichni k němu na večeři, abychom nemuseli takhle sedět další tři a půl hodiny. Já se napřed zdráhala, ale Rachel to viděla pozitivně a tak jsme šly. Přece jenom jsme viděly, že Steven a Aziz jsou dobří přátelé a spolupracují spolu už delší dobu a tak jsme důvěřovaly taky. U Aziziho kamaráda jsme dostaly báječnou večeři, dezert po večeři, ovoce po večeři, čaj k večeři, povídali jsme si i s kamarádovic patnáctiletou dcerou, co se učí anglicky a byly jsme rády, že jsme šly. Čas uběhl rychle a tak nás Aziz s kamarádem odvezli na autobus, rozloučili jsme se a hurá domů do postele. Ve Fondouku jsme byly v půl druhé ráno.
1.11.2009 Káča*
