Expedice Maroko 2009

Posledních pár dní v Azrou

Picture
Zak se sluncem marockým ve dlaních

Tak, holky odjely domů a já zůstala na Fondouku zcela sama. O víkendu se mi nechtělo jen tak sedět ve vilce a u bazénu, dárečky byly všechny nakoupeny a tak jsem se rozhodla, že pojedu za Zakem do Azrou. V plánu byla možnost jet a slézt Toubkal, což je nejvyšší hora Atlasu (4167mnm), ale protože se Zak zapomněl s australankama v Ouarzazate a přijel do Azrou až v sobotu večer, tak se plány změnily. Na Toubkal je pořeba i s cestou tak pět dní a já nahlásila na Fondouku, že budu zpátky ve středu večer, takže plán prostě neklapl. Ale to vůbec nevadilo.

V neděli jsme se zajeli podívat se Zakem na jeho kousek země pár kilometrů od Ain Leuh a pak se prošli k jednomu marockému penzionku uprostřed polí, který vlastní rodiče jednoho z mnoha Zakových kamarádů. Oni totiž maročani jsou všichni takoví kamarádi, pokud nejsou pokrevně spřízněni a tím pádem nespadají do kategorie rodina :o) Večer jsme pak šli navštívit Zakovy rodiče, na které padlo podzimní nachlazení a donesli jim nějaké zásoby jídla a za odměnu byli pohoštěni úžasným kuskusem.

V pondělí přišel déšť. První vážný déšť hlásající příchod zimy. Správný čas pro celodenní neopouštění teplého spacáku, koukání na filmy, povídání s kamarády, kteří během dne přicházeli a odcházeli jeden za druhým, někteří přišli i dvakrát či třikrát. Prostě šli jen tak kolem, tak se stavili, to je normální. Ven jsme šli jen kolem poledne na snídani na báječné mleui s medem a máslem a avokádový džus a nakoupit něco málo na večeři, kterou večer ukuchtil Mohammed alias “nice to meet you again” s Hamidem alias “tres tres gentile”. Srandy kopec po celý den i večer. Největší sranda, že Mo mluví jen pár vět anglicky a Hamid jen pár vět francouzsky. Zak umí oba jazyky a tak jsme to nakonec dali vždycky společně nějak dokupy :o)

Úterý je den souku v Azrou. Souk je v každém městě jednou do týdne a je to prostě trh se vším možným i nemožným zbožím. Od zeleniny, přes živá zvířata, oblečení, koberce, kamna, igelity, ledničky, boty, kazety až po ojeté pneumatiky. Dvě “restaurace” poskytují hladovcům smažené obalované ryby anebo skopové s chlebem a samozřejmě nechybí čaj. Atmosféra je to velmi specifická, vůně klasická a myslím, že v létě to musí být ještě o něco lepší. Koupili jsme trochu zeleniny na tažín, Zak si koupil čepici, neboť zima je za rohem a vyrazilli jsme na malou okružní cestu kolem Azrou. Nakonec jsme zakotvili na skalce nad městem a kochali se výhledem na městečko na úpatí Středního Atlasu.

K večeru jsem si zašla do klasického hammam. Jsou to jednoduché lázně, kam se obyvatelé mediny chodí koupat. Muži zvlášť a ženy zvlášť. V první místnosti je stolek s babkama, které vybírají 8Dh za vstup a hned vedle nich je převlíkárna. Tam se člověk prostě vysleče, nechá si na sobě jen kalhotky, věci zašoupne do polic, popadne kýbl a postupuje do další místnosti. Ta navazuje na další a ta zase na další místnost. Místnosti jsou celé vykachličkované, kolem zdí vedou trubky s vodou a podlaha je vyspádovaná ke středu a tudy odtéká všechna použitá voda. Dohromady jsou místnosti tři nebo čtyři a čím dále od vchodu, tak tím větší teplota a více páry. Člověk si vybere, která teplota a jaká pára mu vyhovuje, tam se usadí, napustí si vodu do kýbla a začne se procedúra koupání, která spočívá ve střídání polévání, namydlování, oplachování, drbání drsnou žínkou, napařování... Člověk takhle může strávit jak dlouho chce. Na mne zbylo místo jen v té nejchladnější místnosti a navíc jako nováček, jsem moc nevěděla co a jak a ženy kolem mluvily jen  berbersky, takže jsem napřed dělala, jakože dělám a přitom jsem pozorovala co a jak a pak jsem se opičila jak jen se dalo. Dokonce jsem i zjistila, že z trubek podél zdí teče z některých teplá a z jiných zase studená voda. Nicméně se mi tam nechtělo trávit moc času, tak jsem se nakonec umyla klasicky evropsky a to se žádnými průtahy, umyla si vlasy a šla :o) Napoprvé toho bylo až dost. Ale vyzkoušet se má přeci vše, ne?

U Zaka už se mezitím zase sešlo pár lidí a tažín se sardinkami už voněl, takže jsme den zakončili klasicky u jídla, u čaje, u kamínek v nichž vonělo cedrové dřevo a u povídání o věcech berberských, marockých, českých i jiných.

Přišla středa, můj poslední den v Azrou. Zak mne vzal na pochod po plató ve výšce 2000 mnm ve Středním Atlasu. Začali jsme u skal, které kdysi omlelo pravěké moře do krásných tvarů a kde se po zemi všude válely rozličné zkameněliny. Pokračovali jsme k místu, kde si pan marocký král nechal vystavět dřevěnou tribunu, něco jako posed a naháněcí uličku. Když se mu zamane, tak sem přijede, doveze celou svou královskou rodinu, pár divokých prasat a “hon” se může začít. Prasata se zaženou do naháněcí uličky, honci zajistí, aby prase vyběhlo a král jen čeká a vystřelí v nejvhodnější chvíli. Kdybyste si mysleli, že to vše probíhá na mnoha rozsáhlých hektarech, tak to se mýlíte. Ulička je od posedu vzdálená tak dvacet metrů a všude kolem prostoru je zídka a stěží to dohromady dá na polovinu fotbalového hřiště. No, král je král a může dělat, co chce.

Pokračovali jsme po plató dál a dál na západ, potkali pár pastevců, mnoho ovcí, několik psů a nakonec začali klesat do údolí a před námi se rozprostírala zajímavá skála, ze které na jaře po deštích pádí voda. V údolí je vesnice zvaná Zaouia d`Ifrane a tam jsme zastavili v jednom z penzionů (guest house), kam obvykle Zak vede své turisty a tím pádem tam všechny zná. Občerstvili jsme se čajem, sušenkami, chlebem s máslem a medem a mandarinkami, chvíli jsme poseděli, popovídali, odpočinuli si a pak šli sehnat převoz do nejbližší vesnice, odkud pak jelo Grand Taxi do Azrou.

V Azrou už jsem jen popadla svých pět švestek a po chvíli čekání se naplnilo Grand Taxi jedoucí do Fezu, naposledy jsem se rozloučila s báječným kamarádem Zakem, zamávlala Azrou a Střednímu Atlasu a s hezkýma vzpomínkama opouštěla tohle báječné město, s báječnými lidmi v úžasné přírodě a doteď tajně doufám, že se tam ještě někdy podívám.

A to je konec mých cest po Maroku v rámci expedice 2009.

                                                                                                                                                 14.12.2009 Káča*