Expedice Maroko 2009
Druhá cesta na Erg Chebbi (Sahara)
Naše karavana vyráží na cestu
Bára, Bětka a Petra měly namířeno do pouště, opět na Erg Chebbi, kde už jsem před pár týdny byla s Rachel. Přesto jsem se rozhodla jet s nimi, ale tentokrát už jen pěšky jako fotograf. Velebloudí jízdu si ráda uchovám jako jedinou jedinečnou vzpomínku.
Vyrážely jsme opět ve čtvrtek večer, ale tentokráte napřed Grand Taxi do Azrou, kde jsme se připojily ke dvěma australankám Cindy a Lyn a Zakaria nám všem dělal průvodce. Lyn a Cindy jsou sestry středního až pokročilého věku, které se v březnu vydaly na roční cestu po naší báječné zeměkouli. Jsou pořád vyřechtané a sarkasmy z nich jen čiší. No legrace už od první milisekundy našeho setkání.
Supratour busík nás přes noc přemístil až do Merzougy. Den jsme opět strávili v hotelu jen samým povalováním a pojídáním a čajováním a v pozdní odpoledne vyrazila naše karavana o pěti velebloudech, jednom velebloudovodičovi a dvou pěšácích směrem k západu slunce. Tentokrát nebyl ani mráček, slunce bylo úžasné a i výhled byl o mnoho lepší, než posledně. Jaký je to hned rozdíl, když jde s vámi maročan, kterému můžete věřit.
Před setměním jsme dorazili do našeho tábořiště a tažíny se začaly chystat a připravovat a vařit a vonět a my si krátili dlouhou hladovou chvíli povídáním a koukáním na vycházející hvězdy, kterých bylo opět požehnaně a mocně padaly. Nádhera. Pak jsme zhltli tažíny a přišla na řadu hra na bubny. Po jednom jsme se učili, jak že se do těch věcí má správně tlouct a pak došlo i na zpěv a tak jsme s holkama něco zabékaly, ale hrůza a děs běs. Rychle jsme zase od bubínků utekly a nechaly hrát profíky :o) Bubny nás pomalu ukolébávaly a začala noc. Měsíc svítil a v písku se odrážel tak, že většinu noci jsem na něj koukala a druhou většinu noci se klepala kosou, protože jsem si chtěla hrát na hrdinku a v prosinci spát v poušti jen pod dvěma dekama a v tričku a spodním prádle. Najednou byl už čas vstávat a sápat se na nejbližší dunu. Východ slunce na sebe nenechal dlouho čekat a ve spojení s měsícem, kterému se ještě nechtělo za obzor to byla opět další nádhera. Po dvou probdělých nocích jsem z té magie pouště a její síly nebyla vůbec unavená, ba naopak nabitá a mohla bych nespat ještě další týden. Nicméně jsme museli zase zpět do Merzougy. V Merzouze jsme strávili u hotelu ve stanech ještě i další noc, i když jsme plánovaly s holkama návrat do Fezu během noci ze soboty na neděli. Zakaria nás ale přemluvil, takže jsme si daly v hotelu sprchu, relaxovaly, procházely se po datlovém háji, společně jsme se šli k večeru podívat na plameňáky, které jsme ani jedním z mnoha přítomných očí nezahlédli, večer zahráli karty, společně snědli keftu, no prostě další super den na okraji pouště.
V neděli ráno už jsme se ale všichni namáčkli do taxiku (opět v osmi lidech, ale tentokráte bez velkého kufru, kam by se dalo sednout) a přemístili se do Rissani, odkud nám mělo prý něco jet do Fezu. Než jsme se něco nějak někde s pomocí Zaka dozvěděli, tak mu zatím ujel autobus s australankama a jeho báglem směrem do Zagory a my zjistily, že náš bus jede jen do Errachidie. Tak, co se dá dělat. V Errachidii jsme našly bus naším směrem, ale už byl plný, takže jsme začaly zvažovat přemístění pomocí stopa: já s Bětkou a Petra s Bárou, ale holkám se tenhle nápad moc nezamlouval. Zachránil nás jeden ze spolucestujících, který také potřeboval naším směrem a tak ukecal řidiče, že nám zastaví za městem, kde už není moc policistů, my rychle naskáčeme do busu a zasedneme na zem do uličky. Tak se i stalo. A už si to frčíme do Azrou. Cestou se kolektivně usedalo na zem, pokud jsme se blížili k silniční kontrole, jinak jsme mohli i stát, kolektivně se střídalo v sezení a stání a když byla zastávka, tak jsme s Běťulí vyrazily na trh pro něco k snědku a nakonec koupily dva trsy banánů a kolektivně se o ně podělily s polovinou autobusu. Byla to cesta plná pohody a klidu. Nikdo se nepral, nehádal, nenadával, že musí stát...Všichni byli hodní a usměvaví a prostě pohoda.
Do Azrou jsme dorazily kolem osmé večer, chtěly dále pokračovat jiným busem, ale tak pozdě v neděli už nic nejelo a tak hurá na Grand Taxi, které z nějakého záhadného důvodu stálo skoro dvakrát tolik, než obvykle. Co naplat. Ve Fezu už jen krátká cesta s Petit Taxi a po desáté padáme únavou do postelí v naší malé Fondoucké oáze.
7.12.2009 Káča*
